Můj život s dietou
Publikováno: 10. 3. 2013Jmenuji se Zuzana Hroudová, narodila jsem se 9. ledna 1990. Dnes je mi 22 let, mám starší sestru Evu, které se v loňském roce narodila zdravá dcera Terezka.
Bydlím v Lišanech u Rakovníka se svými rodiči.
,,Jak šel čas“…
Po mém narození mě převezli do Prahy, kde zjistili, že mám metabolickou poruchu tzv. Fenylketonurii.
Musel to být zjevně šok pro rodiče, ale já si to neuvědomovala , byla jsem ještě malá.
Když už jsem byla starší, tak vím, že jsem pila takový preparát, já tomu říkala mléko. Vyzkoušela jsem jich víc než jsem přišla na ucházející chuť. Jeden z těch nejošklivějších si pamatuji. Byl to Sinfenal ze Slovenska.
Moje mamka pracuje v mateřské škole v Lišanech, kam jsem chodila.
Začátky nebyly vůbec těžké, s dětmi jsem se znala odmala, takže mou dietu braly úplně normálně. Skoro mi až záviděly.
Potom jsem začala chodit do školy v Lišanech, kde nás bylo sice více, ale pořád ti stejní známí kamarádi. Na obědy jsem chodila k mamce do školky nebo k babičce, která bydlela blízko školy v bytovce. Škola v Lišanech byla pouze do 4. třídy. Pak jsme přecházeli do 5. třídy do Lužné. To už bylo jiné, více lidí a tak. Nikdo to o mně nevěděl, mimo těch co přecházeli se mnou.
Do školy jsme dojížděli autobusem. Tady jsem si obědy nosila do školní jídelny, kde mi je ohřívali, ale jen když jsme měli dlouhé dny (odpolední hodiny).
Svačinu jsem si nosila z domova. Nevím, ale jak jsem byla starší, samozřejmě než jsem si zvykla a poznali jsme se, tak jsem občas nejedla.
Nevím, co to ve mě bylo. Ne že bych se styděla, ale nechtěla jsem, aby se na mě někdo díval, tak jsem jedla o hodině nebo vůbec. Vydržela jsem nejíst třeba celý den, což nebylo vůbec dobré. Pak jsem už do sebe za celý den toho moc nedostala a někdy mě bolelo břicho.
O obědě, když měli ostatní knedlíky a já třeba těstoviny a najednou se někdo zastavil a koukal na vás a začal si s někým šeptat, tak mi to bylo nepříjemné, mrzelo mě to, chtělo se mi brečet. V tu chvíli bych se nejradši propadla do země a nebyla.
V 8. třídě už jsem byla rozumnější a dělala si větší svačiny, postupem času jsem si zvykla a už mi tolik nevadily ani ty obědy.
Pak už bylo všechno fajn. Já si zvykla na ostatní oni na mě a na základku vzpomínám nejradši, spousta legrace a dobrých kamarádů, se kterými se vídám dodnes.
V tu dobu, než jsme ukončovali základku, jsem si uvědomila, že když mohou jíst ostatní, tak proč já ne a smířila jsem se s tím, protože mi nejsme jiní než ostatní. Jsme taky lidi, ničím se nelišíme!
Ze základní školy následoval tříletý obor na ISŠ Na Jirkově, kde jsem se vyučila prodavačkou. Zde jsem se taky seznámila se svým přítelem a jsme spolu doteď. Do budoucna plánujeme společné bydlení a kdo ví možná i rodinu.
Poté jsem absolvovala 2. letý obor nástavbového studia Podnikání, který jsem úspěšně zakončila v roce 2011 státní maturitou a také se stala tetou, jelikož se nám narodila neteř Terezka.
Dnes pracuji jako prodavačka v obsluhovaném úseku maso- lahůdky .
Nyní používám přípravky LQ LOPHLEX., které se dají bezvadně kombinovat s PKU práškovými přípravky.
Nakonec stojí za to tady být i přesto, že nemohu jíst vše, co bych chtěla.Dnes se bavím s kamarády, užívám si života a i když jsou stále nové a nové věci třeba jako je vynález Kuvanu, prášku o kterém jsem se dočetla v Metabolíku, tak si přesto myslím, že se moje strava vůbec nezmění. Jsem na ni zvyklá. Doma jsem to probírala s rodiči, jeho finanční dostupnost z hlediska naší ekonomiky je v nedohlednu. Na druhou stranu, kdo ví? Nikdy neříkej nikdy!
Myslím, že sdílím názor většiny a nebo taky ne, že jsme na dietu už zvyklí. Je to otázka k zamyšlení pro každého z nás.
Já ovoce, zeleninu miluji.
Takže přeji všem dětem a jejich rodičům mnoho štěstí. Ať se Vám daří.
Zuzana Hroudová