Všechno je v lidech

Ahoj kamarádi s PKU. Jmenuji se Romča, je mi 12 let a mám dietu jako vy ostatní. Jsem moc ráda, že mě rodiče vychovávají k pocitu zodpovědnosti a samostatnosti. Jako malá jsem chodila do školky a stravovala se s dětima, jen paní kuchařka vařila pro mě extra. Jela jsem se školkou na týden na školku v přírodě a v první třídě jsem se stravovala ve školní jídelně. Mohla bych pokračovat. Maminka se vždy starala o to, aby ti, co mě mají na starosti pochopili, že dieta není až takový problém a že když se chce, tak to jde. Možná jsem měla štěstí i na hodné lidi. V každém případě si i mí kamarádi ze školky i spolužáci ze školy zvykli na to, že prostě jím jinak.

Tak se i stalo, že přišel na řadu školní lyžařský výcvik, na kterém jsem nemohla chybět. Mamka s tátou sedli do auta a vyrazili do hor. Na horskou chatu, kde jsme měli být ubytovaní, přivezli můj chleba a těstoviny. S kuchařem z připraveného jídelníčku vyškrtali jídla, co nesmím, a vytvořili jídelníček pro mě. Musím přiznat, že byly i chvilky, kdy mi spolužáci záviděli. Medicínu jsem si mohla chodit míchat do kuchyně a nikdo o tom ani nevěděl. A zase to šlo.

Díky této spolupráci jsem prožila bezva týden na horách, kde jsem si mohla čistě samostatně pobýt a neměla pocit vyjímečnosti. Nikde není napsané, že když mám dietu, musím sedět doma nebo jet pouze pod dohledem kliniky.
Doufám, že to štěstí budete mít i vy, a prožijete spoustu pěkných zážitků, nejen na horách.

Ahoj Romča Javůrková ze Žamberka

V Žamberku 8.2.2002

Jak jsem zvládla dietu PKU v těhotenství?

        Dietu vydrží každá matka, která chce mít své dítě zdravé. Já byla na tu dietu jen se svým manželem a dietní sestřičkou paní Komárkovou - také mi moc pomohla. Mockrát se mi stalo, že mi babička chtěla dát nějaký ten pamlsek, ale já vždy říkala, že chci mít své dítě zdravé. Vůbec jsem nevnímala, že by zdravé nebylo. Pevně jsem té dietě věřila, že mému dítěti pomůže a nechtěla jsem mu ublížit tím, že sním něco, co nesmím. Zdraví dítěte by Vám budoucím mělo být přednější. Říkejte si jako já a můj manžel, až ta dieta skončí, najíš se a nikomu tím neublížíš.
       A pak mě vždycky má nevlastní matka říkávala, abych na nějaké dítě zapomněla, že bych měla mrzáka. Celý život mě to vždycky trápilo a plakala jsem. Nesouhlasila s dítětem ani během mého těhotenství. S jídelníčkem mi nepomáhala. Ještě víc jsem byla zatvrzelá, že jí dokážu, že to děťátko mít budu, ať chce nebo ne.
       Akorát mě překvapila neznalost lékařů v porodnici. Než jsem porodila, strávila jsem tam měsíc. Nic o fenylketonurii nevěděli. Nedokázali pochopit, jak to, že mohu po porodu kojit s touto nemocí a ani jídlo pro mě neuměli pořádně připravit. Určitě hodně lépe jsem si pochutnala doma než v nemocnici na suchých bramborách a rýžovém nákypu z vody. Ale má rodina mi pomohla - ten poslední měsíc mi nosili jídlo z domova, které jsem mohla jíst. A teď mám krásnou zdravou holčičku o které se mi zdálo i ve snu, když jsem byla těhotná. Zdálo se mi o holčičce a ona byla skoro stejná jako v tom snu. Naši Terezku (měla 3,20 kg váhy a měřila 52 cm).
       Když cítíš, jak Tě kope v bříšku, ani Tě nenapadne vzít si k jídlu něco, co by jí maličký ublížilo. To by snad nechtěla žádná pořádná matka. A když přeci máš na něco malinko chuť - manžel Tě zastaví a řekne: " Koupím Ti toho potom plný pytel."
       Hodně štěstí Vám všem, kteří se na své dítě těšíte jako já.

Hana Záhorská

Všechny začátky jsou těžké...